573.cyklus, říše Nargothrondu, Nargothrond
...Když světlo znovu trochu ochablo, uviděli svého druha pololežet asi deset metrů od ohně, šíjí a hlavou opřeného o zeď chátrajícího domu. Nejdříve to vypadalo, že je jen v bezvědomí, ale když se k němu seběhli, spatřili pravdu.
Když ho halil jejich stín, nebylo to tak jasně vidět, ale jak ho ozářily plameny, uviděli. Ruce a nohy měl nepřirozeně zkroucené, spodní čelist vysunutou dopředu, a z hlavy mu vytékala našedle zelená tekutina, krev. V levé části hrudi měl propálenou díru velikosti pěsti, okraje rány rozpálené, stejně jako jeho kyrys, do bíla.
Orci netušili, co se mu stalo, protože byli mladí a u bitvy o Nargothrond nebyli, jen věděli, že je mrtvý, a protože se orci jakožto rasa snažili ututlat, že zrovna nejsilnější rasa byla u Nargothrondu téměř vyhubena kouzlem. Mezi orky putovala zvěst, že to, co zabíjelo jen skřety, byl nějaký elf v bílém rouše, na kterém kupodivu nebyla ani skvrnka od krve. Prý měl nějakou palici a na ruce stále velmi jasně zářící prsten. Ale Drenszo jako jediný věděl. On sám totiž u Nargothrondu téměř zemřel. Ne, že by zvěst o elfu v bílém nebyla pravdivá, ale světsky (palcátem) zabil jen jediného orka.
Zabíjela jedině Ethersaremo - jak tomuto kouzlu říkali elfové (přeloženo Svatá záře). Drenszo tehdy vběhl do kláštera, že ho vyplení. Tam u oltáře stála postava s palcátem v ruce a jak ho spatřila, mrštila po něm palcát. On byl ale rychlejší, palici se vyhnul, ta srazila skřeta běžícího za ním, přiskočil k elfovi, ale máchl mečem naprázdno, čaroděj se mu přímo pod rukama přemístil.
Tlupa se vracela, aby čtvrť obešla, když v tom jeden ze skřetů ucítil pach elfů a okamžitě se pustil za ním. Vběhl do kláštera, odkud pach vycházel. -A Drenszo si uvědomil, že ten klášter mu něco připomíná.- U oltáře tam stála postava oděná celá v bílém a konečky prstů jí zářily stejně jasně jako ty neprostupné plameny a stále něco potichu odříkávala. A orků jako by si ani nevšimla. Ten první k ní doběhl a vrazil jí meč do kříže (spodní část zad).
Ozval se pronikavý smích. Meč se v těle vzpjal, jakási neviditelná síla ho vytrhla z těla ven a jílec meče se zabořil orkovi do břicha. Smích stále zesiloval a elf za celou tu dobu neprojevil známky strachu nebo bolesti. Rána v jeho těle srostla a on, ruce zářící stále víc, se otočil k orkům, napřáhl ruce proti nim. Zarachotila rána, jako když udeří blesk a opět zazářilo ono oslepující světlo, když opět pohaslo a Drenszo zase viděl svoje okolí, ostatní leželi mrtví kolem něho. Podíval se na elfa, ten mu pohled oplatil a začal se opět hlasitě smát. V tu chvíli si to uvědomil, klášter byl Ten klášter a elf byl Ten elf z 568.cyklu. Chtěl něco udělat, cokoli, ale hlavně ho zabít. Nešlo to. V tu ránu pocítil ohromnou bolest a tupě zazíral na díru ve svojí hrudi. Ono světlo a smích, to byly poslední věci, co viděl, nebo slyšel...




JE TO TADY!!! Nazývám to kapitolou, je to dost dlohy ne?